Mint 11 aneb Linux s příchutí mentolu - používání

V základu je pozitivem setrvání u Gnome 2, protože nevyladěnost novější edice prostředí je prostě průšvih. KDE je +- stejně žravé, ale mne k srdci moc nepřirostlo (obzvlášť mne dlouhodobě iritoval jeho zvyk klepnutím na titulkovou lištu program pouze pod ní zarolovat a ne ho skovat až do lišty s otevřenými aplikacemi; dále mne iritovaly věci jako Nepomuk - obdoba kešování věcí na discích z Vist pro zrychlené hledání s přibližně stejnou náročností na mašinu či naprosto neuchopitelný systém Aktivit; o opravách, když se něco podělá, radši nepíšu). Ještě můžu LXDE pro hádání se se sytémem po síti, ale také to není na běžný provoz, pokud se nehrabete pouze v terminálu, někde na síti či na (v poměrech roku 2011) vykopávce s 250M ram a 20GB diskem.

Zatím s ním mám život vcelku klidný. Avšak chtělo to ještě pár vychytávek. Prvním je Alsamixér pro Gnome. Ovládat zvukovou kartu jde jinak docela ztuha a použitý správce zvuku páchá spíše potíže. Druhou je nacpání Mintího rychlomenu někam na lištu. Na 2 - 3 klepnutí jsem kdekoliv a můžu dělat (další zlozvyk z widlí - klepání tam zrychlovalo domlouvání vyskakujícím podnabídkám).

Mám i postřeh k zatahovacím rolovátkům - jsou užitečné, pokud máte na myši kolečko. Obzvlášť se mi to ukazuje na Alsamixeru. Prostě najeďte myší na ty šipky a použijte kolečko. Jinak se to ale také nebrání tahání jako u starých rolovátek.

Po létech

Mint si hoví už na třetí hlavní mašině a nevidím důvod ho nahrazovat. S příchodem virtuálních prostředí mi to přijde až zbytečné. Windows mezitím propadl do hlubin komerce a Microsoft živí především integrace velkých firem a sám vzal ve svém prostředí Azure Linux na milost.