Jo, tohle je cizí příspěvek. Ale zajímavý. Proto jeho jednu kopii sem dávám. A taky je docela smutný.

Ve věku do 18 let se šotouš neliší od svých vrstevníků. Zatímco jeho spolužáci investují všechny peníze do fotbalu, diskoték, alkoholu, hulení, čundru, komponentů do PC, stovek CD a DVD na filmy sosnuté z netu a podobně, šotouš všechny finance od rodičů sype do fotoaparátu, paměťových karet, tonerů do barevné inkoustovky, lepšího skeneru a podobně. Šotouš tak příliš nevyčnívá z řady a naopak je povzbuzován okolím k další činnosti, neboť své peníze sice utrácí beze zbytku, ale (na např. rozdíl od příznivců nočních klubů) za ušlechtilý koníček. Fakt, že se šotouš v této době nezajímá o dívky, je vysvětlován jako pomalejší puberta.

Na vysoké škole dochází k první diferenciaci. Šotouš patří spíš mezi lepší studenty, obzlášť vybral-li si školu se zaměřením na svého koníčka. Na cvičeních a seminářích leckdy udivuje výjimečnými znalostmi z některých separátních oblastí oboru a je mezi některými pedagogy oblíben, neboť se aktivně zajímá o studijní literaturu. Mezi šotoušem a vrstevníky dochází k prvním viditelným rozdílům. Šotouš si stejně jako ostatní kolegové rád ve své fantazii představuje intimní vztah mezi sebou a vyvolenými (nejlépe postupně téměř všemi) dívkami z ročníků, koleje či fakulty. Záhy se ovšem ukazuje, že dotyčné mnohem více přitahují jeho spolužáci, kteří namísto desítek strávených s foťákem u trati tráví desítky hodin v posilovně, kteří namísto baget v ranním rychlíku při cestě na šotoakci dlabou kreatin po desítkách gramů denně a kteří namísto upíjení minerálky při vypalování nového úlovku fotografií na CD jsou schopni se večer v hospodě zřídit jako animálové a přitom úspěšně opít a následně i přefiknout spolužačky, které pozvali na jeden long drink. I šotoušům se příležitostně podaří navázat užší kontakt s osobou opačného pohlaví, avšak sami sobě musí tiše přiznat, že zatímco jejich spolužáci končí sexuální vztahy se zdůvodněním, že přece nejsou tak blbí, aby se ve dvaceti ženili, šotouší vztahy se spíše rozpadají impulsem ze strany dívky, která nechce být tak blbá, aby chodila s člověkem, který narve všechny prachy do focení vláčků a nakupování pamětních publikací nějakých zrušených železnic. Na konci školy šotouš s překvapením zjišťuje, že převážná většina jeho spolužáků má trvalý vztah a po svatbě nebo blízko před ní, zatímco on zůstává sám, neboť zbylé dívčiny nemají zájem o užší kontakt, a to ani za úplatu. Jen slabou útěchou je v těch dobách šotoušovi skutečnost, že kromě něho jsou bez ženy rovněž fakultní alkoholik, který se ovšem během studia propil k impotenci, a enfant terrible ročníku, který ještě nechce končit se zaběhlým střídáním partnerek každý sudý týden..

Po škole přichází šotouš do praxe a žasne. Protože v oboru většinou není k nalezení volné místo, přijímá šotouš práci v administrativě, obvykle zařízenou maminkou nebo tatínkem, kteří by přece kluka nenechali napospas Úřadu práce. Teprve reálná praxe náhle šotoušovi ukazuje, že spolužáci na škole zřejmě nebyli tak výjimeční debilové jako si myslel, protože ani kolegové a především kolegyně ve firmě nejeví žádné nadšení ze šotosbírky fotek, jízdních řádů a podobných artefaktů. Firemní vtipálek naopak šotouše pravidelně popichuje dotazy, zda by šotouš neřekl, kdy jede osobák do Horní dolní, následkem čehož získává šotouš u tvrdého jádra firmy záhy přezdívku Jízdní řád, Pantograf, Výpravčí a podobně. Tvrdé jádro tvořené obvykle mladší částí osazenstva firmy je vůbec šotoušovou noční můrou, protože jádro nedokáže pochopit, proč s nimi šotouš nejde do ani do hospody, ani na fotbal či hokej ani nikam jinam. Šotouš pro změnu nechápe, proč by měl tak neužitečně ztrácet čas, který může doma věnovat stahování nově objevených webů s fotografiemi vlaků a MHD.

Uplyne pár let a šotouš dospívá do zralého věku. Třicetiny klepou na dveře a šotouš si připadá jako král domácí šotoscény. Na o deset a více let mladší šotokolegy se dívá přezíravě, neboť on, na rozdíl od nich, fotil na dnešních šotoflecích už před 10 lety. Pyšně o tom mladším šotoušům vypráví a jeho ego se nafukuje do velikosti stegosaura ve chvílích, kdy může nekompromisně odmítnout úpěnlivé prosby mladších šotoušů, zda by jim nějaké fotky nedal nebo nepůjčil na naskenování. Oproti starším šotoušům je přitom sám ve výhodě, neboť zdraví ještě relativně slouží a mohou proto přebíhat z jednoho šotofleku na druhý mnohem rychleji než jeho starší kolegové. Jedinou vadou na kráse tohoto zralého období jsou stárnoucí rodiče, u kterých šotouš i nadále bydlí a nechává se tiše podporovat stravou, neboť svůj plat investuje do šotoušení. Rodiče si již plně uvědomují, že jejich syn je schopen investovat do svého koníčka všechny peníze a namísto vnoučat tak pod vánoční stromkem opět najdou pouze vkusně vyvedený kalendář, který jejich syn vlastnoručně nafotil, vytiskl a svázal. Šotouš je pak při rozbalování dárků překvapen, že jeho rodiče neocení vtipný kousek, kdy na fotkách od ledna do prosince jsou vozy řady 810 srovnané podle čísel, a naopak rodiče se diví, proč je všech snímcích stejný motorák. Má-li šotouš štěstí, má rovněž další sourozence, kteří, nejsa podobně postiženi, plodí děti, takže rodiče jsou ukojeni ve své prarodičovské funkci a šotouše naopak chválí, že s nimi jako jediný zůstává na vánoce doma, tedy pravda až na ty 3 hodiny, kdy si šotouš odběhl fotit štědrovčerení provoz MHD.

Blížící se čtyřicítka zastihuje šotouše v prekérní situaci. Domek rodičů již dávno změnil vnitřní uspořádání a rodiče bydlí v jedné místnosti, zatímco ostatní prostory domu šotouš zaplnil artefakty všeho druhu. Ani stovky tabulek z lokomotiv a vozů a desetitisíce fotografií, o pamětních publikacích, jízdních řádech a jízdenkách na všechno možné nemluvě, však postupně nejsou schopny přehlušit šotoušovo uvědomování si, že zatímco jeho bývalí spolužáci dnes vodí své děti do školy, on zůstává nadále sám a v lepším případě už není panic. Mimořádné deprese mu pak způsobuje bývalý enfant terrible z fakulty, který se dosud chová značně abnormálně (sice již nestřídá známosti jako ponožky, ale jeho spotřeba cigaret a alkoholu přesto budí úctu a zděšení), avšak přesto, na rozdíl šotouše, má doma hezkou manželku a děti, je majitelem vlastního auta, bytu či domku a malé, leč prosperující firmy. Šotouš si uvědomuje, že on sám nevlastní ani rodinu ani děti, pouze domek naštěstí jednou zdědí po rodičích. Toto zjištění u šotouše vyvolá intenzivní snahu najít si partnerku, nejlépe pomocí inzerátu. První šok šotoušovi způsobí skutečnost, že sice odpovědělo povícero zájemkyň, ale nejmladší je 35 let, což se značně liší od šotoušovy vyfantazírované prsaté osmnáctky. Druhý šok pak způsobí vybraná kandidátka, u které šotouš sice velkoryse přehlíží věk, téměř dospělé děti a dvě předchozí manželství, avšak kandidátka si těchto šotoušových ústupků neváží, velmi ostře kritizuje způsob, jakým šotouš investuje celý svůj plat do šotoušení, a není vůbec nadšená, že musí se šotoušem jezdit desítky let starým spartakem, i když jí šotouš vysvětluje, jak historicky cenné vozidlo to je a že porovnávat spartaka se sousedovou Octavií 1,9 je pitomost, jelikož Octavia nemá vůbec žádnou historickou hodnotu. Výsledkem těchto názorových třenic je brzký rozchod a po několika marných pokusech šotouš své snahy zanechává. V této době se rovněž šotouš názorově rozchází s řadou svých liberálnějších kolegů, kteří razí názor svobodného přístupu k informacím a k šotoušově zděšení zdarma(!!!) publikují své staré fotografie. Šotouš dokáže pochopit, že je možno na web umístit několik méně povedených aktuálních snímků, ale publikaci desítky let starých fotek v high resolution považuje za svatokrádež a potajmu i veřejně publikující pomlouvá, že zřejmě spadli z višně. Následně se k němu donese odpověď dotyčných, že nechtějí být jako ten, kdo doma onanuje nad plnými skříněmi nepublikovaných snímků. Šotouš se pod tímto úderem zatvrzuje, opouští šotokroužky a šotokluby a stává se individuálně ranařícím šotoušem.

Jak se šotouš blíží k padesátce, vplouvá zvolna do kategorie Skalní fanda. Mladší šotouši k němu vzhlížejí s nábožnou úctou, neb on přece na dnešním šotofleku fotil už před čtvrtstoletím a tehdy přece ještě jezdily vozy, které jsou dnes leda v muzeu, pakliže nebyly sešrotovány všechny. Šotouš sám již pochopil, že manželku požadovaných vlastností nikdy nenalezne a zůstane doživotně sám. Aby zamezil nejapným žertům ze strany liberálních šotoušů (tj. těch, kteří byli ochotni omezit šotočinnost na míru, která byla jejich přítelkyněmi a ženami uznáná za "přiměřeného koníčka", díky čemuž se oženili, zplodili děti a od normálních občanů se liší pouze tím, že několikrát do roka popadnou fotoaparát, děti a v některých případech i ženu a vyrazí na šotoakci), prohlašuje šotouš svůj partnerský kolaps za úspěch, neboť si přece nenechá ve své unikátní sbírce řádit děti. Sbírka v té době nabývá nevídaného rozsahu, neboť rodiče jsou již po smrti a osiřelý šotouš tak mohl zaneřádit i jejich bývalý pokojík. Vznik dalšího nemalého místa pro šotomateriály pak má na svědomí definitivní ztráta šotoušovy mužné síly, díky čemuž bylo možno vyhodit rozsáhlou tajnou šotoušovu kolekci "tvrdšího a běžně zajímavějšího ražení".

Věku nad 60 let se šotouši dožívají spíše výjimečně. Jejich mnohaletá zapšklost a nenávist k širému okolí vykonají obvykle své a šotouš umírá ještě před důchodem na infarkt či mrtvici. Přežije-li šotouš do vyššího věku, propadá depresím, neboť jednak není schopen účasti na šotoakcích kvůli slábnoucí fyzické kondici, jednak nechápe moderní techniku a nerozumí, proč se nedají sehnat černobílé filmy 6x9 do jeho stále skvělé funkčního flexaretu a místo toho mu personál fotoprodejny nabízí paměťovku do digitálu.

Úmrtím šotouše jeho životní dráha ještě nekončí. Poslední tečkou za šotouším životem je až krátké intermezzo, které učiní dědici, tj. sourozenci nebo jejich děti. Tito, jakožto nešotouši, propadnou depresi, když zjistí, že jejich bratr či strýc po sobě zanechal mírně zpustlý domek plný krámů a starých fotografií. Při krátké návštěvě v místním antikvariátu jsou pozůstalí ubezpečeni, že šotoušovy fotky jsou nejspíš zcela neprodejné a deprimovaní příbuzní si proto ze šotoušova domu odvážejí toliko televizor a pracně nalezené fotoalbum z dětství. O zbytek se postará firma zabývající se likvidací pozůstalostí, která fotky nacpe do krabic a odveze do sběrny starého papíru, kovové štítky pro jistotu rozláme (co kdyby to šotouš někde ukradl a na šrotišti z toho pak byl průšvih) a následně prodá jako kovový odpad a zbytek nasype do kontejneru a odveze na skládku. Dědicové domku pak dlouhá léta s povzdechem říkávají: "Domek jsme zdědili v dobrém stavu, ale strýček byl už starý a nejspíš sbíral, na co kde přišel. Odvezli odsud osm kontejnerů odpadků..."

Úplnou tečkou za šotoušem je pak zděšení ostatních šotoušů, kteří až se zpožděním zjistili, že je šotouš po smrti a jeho sbírka neznámo kde. Konečným důsledkem úmrtí šotouše je proto fáma, že kdesi žije neznámý mimořádně vlivný šotouš, který odkupuje celé sbírky, jako třeba v případě našeho šotouše...

Tolik životní příběh šotouše. Zda je pravdivý či ně, na to se podívejte do zrcadla... Mimochodem - zcela chápu, že podle IP by mohli admini K-Reportu lehce odhalit a zveřejnit moji primární identitu. Nicméně bych byl rád, aby tak nečinili, neb bych byl nerad sežrán šotouši z mého blízkého okolí. Díky. Když jsem našel tento článek tak jsem se vněm téměř poznal a bojím se osamělosti která mě čeká a něják nejsem schopen něco naté samotě změnit. Zatím by se mé snažení dalo přirovnat jako když hledáte něco v zásuvkách a každá zásuvka kterou by jste otevřeli byla prázdná.